Dospívání je jen období, ale vztahy s dětmi trvají věčně
Věčně zamračení, se vším nespokojení, líní, tvrdohlaví, podráždění – tak vidí dospívající jejich rodiče a dospělí. To je často příčinou podráždění, hněvu a nepochopení. Dospělí se nemohou smířit s tím, že jejich děti, které dříve bývaly otevřené a poslušné, jsou nyní odtažité, žijí ve virtuálním světě, většinu času tráví v horizontální poloze a zdá se, že je jim všechno lhostejné.
A pak jsou tu britští psychologové, kteří aktualizovali své pokyny pro definici dospívání. Podle nových poznatků nyní dospívání trvá do 25 let. Dětská psycholožka Laverne Antrobusová uvedla, že tradiční pohled na dosažení dospělosti v 18 letech je chybný. Podle ní se dříve věřilo, že lidský mozek dokončí své formování na začátku dospívání, ale výzkum ukazuje, že jeho vývoj pokračuje až do 25-30 let. Během této doby dochází k významným změnám ve zpracování informací, což má značný vliv na schopnost člověka myslet, plánovat, řešit problémy a rozhodovat se. Proto se rodiče budou muset zabývat problémy dospívajících i v dospělosti, jak se dříve myslelo.
Teoreticky chápeme, že dospívání je obdobím intenzivních změn ve fyziologii, emocích a sociální sféře. Víme, že dospívající usilují o nezávislost, hledají uznání mezi vrstevníky a snaží se oddělit od rodičů. Chceme však, aby tyto změny probíhaly podle našich, dospělých, pravidel. To vyvolává napětí: cítíme únavu z konfliktů, když dospívající požadují, aby byli ponecháni sami sobě, nebo se pohoršují nad naší zdánlivou lhostejností. Jsou zmatení a my také. Rozdíl mezi námi však spočívá v tom, že my už máme tuto fázi za sebou a oni ještě ne.
Proto je výhoda zkušenosti na naší straně. Naším úkolem je pochopit, co stojí za neustálým podrážděním a únavou našich dětí, jaké fyziologické procesy řídí jejich chování a jak na to správně reagovat. Odborníci se s vámi podělí o to, jak dětem pomoci přežít toto náročné období dospívání.
Jak komunikovat s dospívajícím
Naslouchejte bez odsuzování
Teenageři mají často pocit, že jim nikdo nerozumí. Je to zejména proto, že ne vždy dokáží porozumět svým vlastním pocitům a my dospělí často vnímáme jejich problémy jako banální nebo dokonce vymyšlené potíže. Je proto důležité naučit se pozorně naslouchat, projevovat empatii a snažit se porozumět emocím dítěte. Neměli byste jejich názory znehodnocovat ani se je snažit korigovat. Pro unavené dospělé je někdy obtížné dětem naslouchat, ale právě o to jim jde, abychom jim naslouchali bez přerušování. Chtějí cítit, že nám na nich záleží a že se snažíme pochopit jejich pocity.
Neměli bychom říkat věci jako „to není problém“ nebo „za našich časů to tak nebylo“ nebo „máte všechno, co jste v našem věku neměli, co vás trápí?“. Ve skutečnosti děti potřebují nejen materiální podporu, ale také citovou blízkost a spolehlivé dospělé, vedle nichž jsou v bezpečí. Proto je lepší se místo klopení očí nebo povzdechů zeptat, jak jim můžeme pomoci a podpořit je, a dát jim najevo, že jejich pocity jsou důležité, i když forma jejich vyjádření není vždy podle našich představ. Emoce jsou normální a všichni se s nimi v průběhu života učíme zacházet a ne každému se to daří. Zvláště dospívající potřebují cítit, že jsou vyslyšeni a pochopeni, i když se nám jejich problémy zdají bezvýznamné.
Neberte si chování svého dospívajícího osobně
Náhlé nebo hrubé chování dospívajícího není vždy pro rodiče výzvou. Často jde o reakci na stres, hormonální změny nebo vnitřní zmatek. Místo toho, abyste se urazili, měli byste zachovat klid a své dítě podpořit.
Je důležité dospívajícímu pomoci vyrovnat se s negativními emocemi, nikoli ho za ně odsuzovat. Měli byste je povzbuzovat, aby otevřeně vyjadřovali své pocity: „Jsem naštvaný, protože…“, „Jsem uražený, protože…“. To pomůže pochopit příčiny jejich stavu: problémy ve škole, nejistotu nebo potíže při socializaci s vrstevníky. Je důležité umět rozpoznat jejich emoce a pochopit, co je způsobilo.
Nejprve pomozte dítěti se zklidnit: naučte ho dýchací techniky, zeptejte se, zda nepotřebuje obejmout, navrhněte mu procházku nebo cvičení. Fyzická aktivita, například běh, pomáhá uvolnit negativní emoce a zaměřit se na něco užitečného. Pokud to sami nezvládnete, vyhledejte odbornou pomoc.
Ovládejte své vlastní emoce
Nezapomeňte, že dospívání je obdobím výrazných změn a vaše trpělivost, pochopení a podpora jsou důležité pro emocionální vývoj vašeho dítěte. Proto je důležité nejen zvládat emoce dospívajícího, ale také se naučit zvládat své vlastní. Děti se učí tím, že vás pozorují, proto jim ukažte, jak své pocity zvládat. Mluvte o svých emocích, ale konstruktivním způsobem – to pomůže vašemu dítěti naučit se zdravé emoční komunikaci. Ve stresových situacích je lepší místo ventilování hněvu nebo skrývání pocitů otevřeně říci, že jste naštvaní, rozrušení nebo vystrašení, ale pracujete na nalezení lepšího řešení.
Respektujte jejich autonomii
V období dospívání děti usilují o autonomii. Je důležité respektovat jejich touhu mít vlastní prostor, vybírat si kamarády a experimentovat s novými věcmi: stylem oblékání, koníčky nebo účesy.
Dovolte dětem, aby se v závislosti na svém věku a vyspělosti rozhodovaly samy, ale umožněte jim převzít odpovědnost za důsledky těchto rozhodnutí. To pomáhá rozvíjet sebeuvědomění a odpovědnost. Pro rodiče bude obtížné najít rovnováhu mezi důvěrou a kontrolou, mezi tím, že chtějí dát dítěti více svobody, a tím, že je chtějí chránit. Přísná kontrola však neprospívá rozvoji důvěry a přílišná svoboda neprospívá rozvoji odpovědnosti. Rodiče by proto měli pečlivě sledovat míru volnosti v rozhodování, zejména pokud jde o bezpečnost, právní odpovědnost nebo morálku dítěte. To vyžaduje zajímat se o život dospívajícího, vědět, s kým se stýká, co ho zajímá a kam chodí, ale nikoli formou kontroly, ale se skutečným zájmem. Rovnováha mezi samostatností a kontrolou je postavena na vzájemné důvěře, otevřené komunikaci a ochotě rodičů uznat, že dospívající je schopen činit vlastní rozhodnutí a učit se z vlastních zkušeností.
Vytvoření atmosféry důvěry
Je to úžasné – tytéž děti, které nám ještě nedávno bezvýhradně důvěřovaly a ve všem se na nás spoléhaly, dnes začínají pochybovat o všem, co říkáme, co děláme, a dokonce i o tom, čemu věříme a čemu jsme je naučili věřit. Takže ano, důvěru je třeba znovu vybudovat, ale je to jiná úroveň důvěry. Jak toho můžeme dosáhnout? Méně kritiky, více přijetí. Děti začínají důvěřovat, pokud vidí, že jejich chování posuzujeme my, nikoliv jednotlivci. Potřebují být ujištěny, že je máme rádi, nejen jejich úspěchy.
Dospívající se k nám budou obracet, pokud uvidí, že jsme tu vždy pro ně, i když nás jejich chování zraňuje, zklamává nebo uvádí do rozpaků. Děti důvěřují těm dospělým, kteří jsou důslední ve svých slovech a činech (trestech i odměnách), protože to pro ně symbolizuje spolehlivost a stabilitu. To je paradoxní pravda o tom, na čem je postavena důvěra mezi rodiči a dětmi.
Dospívání je jen etapa, ale vztah s dětmi trvá navždy. Je to doba, kdy se formuje jejich důvěra v rodiče. Záleží na nás, zda je tato důvěra silná a otevřená, nebo odcizená a napjatá. Pomáháme svým dětem dospět a ony nás učí dospělosti.
